na Blog.cz

Byl tady poslední týden před vánocemi na hradě. Atmosféra zase nabrala obrátky. Všechna děvčata chodila v hloučcích a červenala se kdykoli je nějaký kluk oslovil, byť jebn s úplnou maličkostí. A kluky bylo zase nejčastěji vidět, jak si něco potichu šeptají. Toto nenadálé rozdělení školy podle pohlaví bylo způsobeno blížící se plesem. Ples k tisícímu založení školy byl dobrým důvodem pro rande i proto ukázat se v nádherných šatech. Každou chvíli se na dívčích záchodcích ozýval srdceryvný pláč, který tentokrát neměla na účtu Uršula.

Od začátku týdne jsem za sebou pořád někoho měla a už mě to opravdu přestávalo bavit. Nechtěla jsem na ten ples. Nikdy mě nebavilo být ve společnosti snobů, kteří si myslí, že jsou něco víc a že všemu rozumí.a plesy znám jen jako frašku, kde všichni dělají, že se nic neděje a přetvařují se.

Nejdřív mě pozval Draco. Odmítla jsem. Pak David, odmítla jsem. A pak ještě pár dalších a já znova všechny odmítala. Byla jsem rozhodnuta, že se raději půjdu proletět.

A tak tu byl poslední den na hradě. Od učení jme měli pokoj a tak jsem celý den strávila v lese. Přivolala jsem si Satyra, svého jednorožce a uháněli jsme spolu až za hranice lesa a ještě dál. Když jsme se vrátili, bylo pět hodin. Oběd jsem prošvihla a můj žaludek mi napovídal, že celou noc to bez jídla nevydržím. A večeře měla být až součástí plesu. Vydala jsem se do kuchyně, ale jindy ochotní skřítkové byli nervózní a vyhodili mě. Musela jsem na ten zpropadený ples. Oblékla jsem si šaty, které jsem tu měla pro případ nouze. Stále byly tak nádherné. Kdysi mi je daroval jeden přítel. Tmavě modré převázané světle modrou mašlí, dole nařasené...

Sestoupila jsem do sálu, kde už byl ples v plné rychlosti rozjetý. Snažila jsem se jít nepozorovaně, ale to mé šaty znemožňovaly. Otáčelo se za mnou množství hlav. Najedla jsem se a chystala jsem se odejít, když ke mě přistoupil nějaký kluk. Požádal mě o tanec. Když viděl, že už jsem na odchodu dodal, že odmítnout není slušné. Nevím proč, ale nějak se mi zalíbil a já jsem přijala. Tančit s ním byla nádhera. Měl černé kalhoty, bílou košili ležérně nahoře rozepnutou a vlasy delší blond rozcuchané. Tančil nádherně. S ním jsem měla pocit že netančím, ale že se vznáším. Ale i přesto. Musela jsem jít. Nechtěla jsem s ním být na plese, ale někde v soukromí. Chtěla jsem s ním jen mluvit a poznat ho. Měl zelené oči. Krásné Zelené oči.

Hudba dohrála, tanec skončil. Ale on ještě pořád držel mou ruku. Ale já se otočila a odešla jsem. Má ruka vyklouzla z té jeho. šla jsem a on mě sledoval. Neustále jsem za sebou slyšela jeho kroky. Dostala jsem se až na věž. Proměnila jsem se ve fénixe a letěla jsem.

A byl tu poslední den v lese. v noci jsme se měli vrátit do bradavic. Musela jsem je tam všechny dostat. Jinde pro ně není bezpečno. Ráno, ještě před svítáním, jsem se přemístila do prasinek. Nebylo tu bezpečno, protože se tu každou chvíli procházel mozkomor a vy jste nikdy nemohli vědět, jestli je na naší straně či nikoliv. S kápí přetaženou přes hlavu jsem zaklepala na malý domek přeplněný cukrovím. Dveře se otevřely témě v zápětí na malou škvírku. Ta se postupně zvětšovala, až se dalo projít dovnitř a bylo vidět postavu s kápí. Postava stáhla kápi a já mohla poznat Silvii, dceru majitele Medového ráje. Také jsem stáhla svou kápi.

"Ach, Elision. Viděsila jsi mě. Víš kolik je hodin?"

"Moc se omlouvám Silvie. Je to naléhavé. Potřebuji laskavost. Dnes večer se sem přemístí pár lidí nebo spíše tvorů. potřebuji, aby js je poslala tou tajnou chodbou do bradavic."

" Elision, ty mě děsíš. Teď bych se asi měla chovat podle toho letáku z ministerstva. Však víš, ty otázky.... Neboj, nebudu se tě ptát na tvou oblíbenou barvu. Udělám to, co jsi řekla. Koneckonců, dlužím ti to."

"Děkuji. Takže večer, přesně v 11,45 tu budou a v 11,46 je pošli. Už musím jít, bude svítat. Sbohem Silvie."

A odešla jsem. Silvii jsem nemohla vystát. Byla namyšlená, pyšná a panovačná.To vše muselo stranou. Věděla jsem, že mě může kdykoliv zradit, ale risknout jsem to musela. Kdyby se o tom smrtijedi dověděli, prodala by nás.

Nevěděl jsem v kolik se tu objeví přemísťovadlo a tak jsem je radši od šesti večer schovávala v tané jeskyni vedle té mé. Přemisťovadlo se oběvilo v devět večer. Dotkla jsem se ho a byla jsem zase před branou bradavic.a se mnou se ta oběvili všichni. Všimla jsem si, že Nevil má roku celou zakrvácenou a byl celý zelený. Stála jsem vedle něho když se sesul a kouzlem jsem ho zvedla odnesla na ošetřovnu. Celou tu dobu spal. Později jsem si všimla, že není sám, kdo je zraněný. Asi pět děvčat leželo na postelích vedle Nevila. Jedna mela ošklivou popáleninu na ruce a u ostatních jejich zranění nebylo vidět.

Musela jsem se vrátit do společenské místnosti. Cestou jsem se savila v kuchyni a poprosila pár skřítků o jídlo na každý večer. Dnešní jídlo jsem si vzala a šla. Myslím, že tehdy ještě nikdo nevěděl o tajné chodbě spojující celý hrad a tajná chodba měla i nekolik místností. Nepozorovaně jsem proklouzla do sklepení a odtud z prázdného skladu do tajné chodby. Vstoupila jsem do nejútulnější místnosti v chodbě. Bylo tam vše, co potřebovali. Vykouzlila jsem postele a deky a dala na stůl jídlo.

Vrátila jsem se do společenské místnosti s výmluvou na ospalost jsem se vytratila do pokoje. Všichni si dole ještě povídali a tak jsem měla pokoj pro sebe. Vykouzlila jsem dvojnici sebe sama a nařídila jí, aby spala. Použila jsem na sebe zastírací kouzlo a odešla. Nikdo z nich mě neviděl, protože jsem byla neviditelná. Dostala jsem se az k soše čarodejnice. a čekala. Za chvíli se hrb otevřel. Vyšli všichni z lesa. Odvedla jsem je do k nejbližšímu vchodu do chodby a poslala je dál samotné a vrátila jsem se do společenské místnosti

Vydala jsem se tedy do lesa. Míjela jsem duby, buky javory, les začínal houstnout, ale voda nikde.Pak jsem uslyšela šum vody. Šla jsem stále za ním a dostala jsem se do nejhustší části lesa. Šum stále zesiloval. A pak jsem stála na okraji paloučku s vodopádem. Na palouku jsem nebyla sama. Stál tam houf lidí a nejrůznějších tvorů. Připadalo mi to jako korunovace.

Podobnou slavnost už jsem totiž zažila v Helunyatu. V lese tam totiž korunovali anděla.

Všichni na palouku se dívali stejným směrem. Protlačila jsem se dopředu, abych viděla, co se děje. Když jsem konečně viděla, vše začalo. Byla to porada. Mluvili postraunsky a já jsem mohla konečně zúročit všechny hodiny jazyků. Mluvila můza, nejchytřejší stvoření v lese. Mluvila o nadvládě démonů a o anděli. Ostatní většinou přikyvovali.Pak k můze přiběhla najáda a něco jí řekla. Byla to tatáž najáda, která mě pozvala na čaj. Můza se zatvářila zděšeně, vykrikla rozkaz, aby všichni zmizeli. Ale bylo pozdě. Všude kolem byli démoni. Zabíjeli ty na kraji a dostávali se do středu. Bojovala jsem. Omračovala jsem všechny démony kolem. Nakonec jsem omráčila i posledního démona a uprostřed lesa zbyla hrstka obyvatelů.

Byli to vyhnanci. Kdyby je našli, zabili by je. Rychle jsem naplnila nádoby vodou a nabídla jim alespoň prozatím azyl. Odvedla jsem je do jeskyně a vyčarovala jsem pro všechny lůžka. Každému jsem dala něco k jídlu a pití. Sedla jsem si k můze, která na palouku mluvila. Zeptala se mě, jak dlouho tu mohou zůstat a já jí popravdě řekla že moc dlouho ne. Mlčela a já jsem v duchu cítila, jak se mě ptá, co bude dál. Nevěděla kam půjdou, ani co s nimi bude dál.A já už vymýšlela kam je ukryju. Napadlo mě jen jediné vhodné místo....