8.10.1988 čtvrtek
Již je to přesně rok, co jsem naposled spatřila paprsek slunce. Píše se rok 1988 a v celém světě zuří válka zla. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, ovládá vše.
Žiju v jeskyni a ven nevycházím. Vodu získávám z podzemního pramene a jako potrava mi slouží zaběhnutá zvěř. Už prakticky vůbec nekouzlím, protože by mě pak mohli podle stopy kouzla najít.
Mám tři sourozence a nevím, zda-li ještě někdo z nich žije. Tento deník jsem si začala psát, protože chystám útěk. Již delší dobu mám pocit jako by mě ty čtyři stěny zabíjely a to nemůžu dopustit. Zítra už budu touhle dobou na cestě. Nevím kdy budu se svým deníkem pokračovat a nevím jestli vůbec. Možná mě zabijí.
Mám plán. Půjdu do nejstřeženějšího místa na světě- do Bradavic. Dostat se tam bude těžké, ale jakmile tam budu, už půjde vše hladce. Ukryju se v jedné z tajných chodeb. Těch je tam mnoho. Myslím že to tam nezná nikdo tak dobře jako já. Strávila jsem tam celý svůj život. Doufám že je ředitelem pořád Brumbál. Ale i kdyby ne, tak to na plánu nic nezmění. I tak bych se mu neukázala. Důvod, proč jsem se rozhodla pro Bradavice je ten, že je tam bezpečněji, lepší přístup k potravě a budu mít přehled o tom, co se děje ve světě a o tom, jestli jsou mí blízcí ješzě živí.
Přípravy na cestu už jsou hotovy. Většinu cesty poletím. Jsem metamorfomága mohu se přeměnit do jakéhokoli ptáka. Jídlo je zabaleno, voda je v láhvi. Teď už se jen jednou vyspím a budu odsud pryč. Pevně doufám, že příští zápis budu psát v mnohem příjemnějším prostředí.