Tery - Články

12.kapitola- ples

Sat, 26 Jan 2008 17:49:10 +0100

12.kapitola-ples

Byl tady poslední týden před vánocemi na hradě. Atmosféra zase nabrala obrátky. Všechna děvčata chodila v hloučcích a červenala se kdykoli je nějaký kluk oslovil, byť jebn s úplnou maličkostí. A kluky bylo zase nejčastěji vidět, jak si něco potichu šeptají. Toto nenadálé rozdělení školy podle pohlaví bylo způsobeno blížící se plesem. Ples k tisícímu založení školy byl dobrým důvodem pro rande i proto ukázat se v nádherných šatech. Každou chvíli se na dívčích záchodcích ozýval srdceryvný pláč, který tentokrát neměla na účtu Uršula.

Od začátku týdne jsem za sebou pořád někoho měla a už mě to opravdu přestávalo bavit. Nechtěla jsem na ten ples. Nikdy mě nebavilo být ve společnosti snobů, kteří si myslí, že jsou něco víc a že všemu rozumí.a plesy znám jen jako frašku, kde všichni dělají, že se nic neděje a přetvařují se.

Nejdřív mě pozval Draco. Odmítla jsem. Pak David, odmítla jsem. A pak ještě pár dalších a já znova všechny odmítala. Byla jsem rozhodnuta, že se raději půjdu proletět.

A tak tu byl poslední den na hradě. Od učení jme měli pokoj a tak jsem celý den strávila v lese. Přivolala jsem si Satyra, svého jednorožce a uháněli jsme spolu až za hranice lesa a ještě dál. Když jsme se vrátili, bylo pět hodin. Oběd jsem prošvihla a můj žaludek mi napovídal, že celou noc to bez jídla nevydržím. A večeře měla být až součástí plesu. Vydala jsem se do kuchyně, ale jindy ochotní skřítkové byli nervózní a vyhodili mě. Musela jsem na ten zpropadený ples. Oblékla jsem si šaty, které jsem tu měla pro případ nouze. Stále byly tak nádherné. Kdysi mi je daroval jeden přítel. Tmavě modré převázané světle modrou mašlí, dole nařasené...

Sestoupila jsem do sálu, kde už byl ples v plné rychlosti rozjetý. Snažila jsem se jít nepozorovaně, ale to mé šaty znemožňovaly. Otáčelo se za mnou množství hlav. Najedla jsem se a chystala jsem se odejít, když ke mě přistoupil nějaký kluk. Požádal mě o tanec. Když viděl, že už jsem na odchodu dodal, že odmítnout není slušné. Nevím proč, ale nějak se mi zalíbil a já jsem přijala. Tančit s ním byla nádhera. Měl černé kalhoty, bílou košili ležérně nahoře rozepnutou a vlasy delší blond rozcuchané. Tančil nádherně. S ním jsem měla pocit že netančím, ale že se vznáším. Ale i přesto. Musela jsem jít. Nechtěla jsem s ním být na plese, ale někde v soukromí. Chtěla jsem s ním jen mluvit a poznat ho. Měl zelené oči. Krásné Zelené oči.

Hudba dohrála, tanec skončil. Ale on ještě pořád držel mou ruku. Ale já se otočila a odešla jsem. Má ruka vyklouzla z té jeho. šla jsem a on mě sledoval. Neustále jsem za sebou slyšela jeho kroky. Dostala jsem se až na věž. Proměnila jsem se ve fénixe a letěla jsem.

11.kapitola-přesun

Fri, 28 Dec 2007 15:19:08 +0100

11. kapitola-Přesun

A byl tu poslední den v lese. v noci jsme se měli vrátit do bradavic. Musela jsem je tam všechny dostat. Jinde pro ně není bezpečno. Ráno, ještě před svítáním, jsem se přemístila do prasinek. Nebylo tu bezpečno, protože se tu každou chvíli procházel mozkomor a vy jste nikdy nemohli vědět, jestli je na naší straně či nikoliv. S kápí přetaženou přes hlavu jsem zaklepala na malý domek přeplněný cukrovím. Dveře se otevřely témě v zápětí na malou škvírku. Ta se postupně zvětšovala, až se dalo projít dovnitř a bylo vidět postavu s kápí. Postava stáhla kápi a já mohla poznat Silvii, dceru majitele Medového ráje. Také jsem stáhla svou kápi.

"Ach, Elision. Viděsila jsi mě. Víš kolik je hodin?"

"Moc se omlouvám Silvie. Je to naléhavé. Potřebuji laskavost. Dnes večer se sem přemístí pár lidí nebo spíše tvorů. potřebuji, aby js je poslala tou tajnou chodbou do bradavic."

" Elision, ty mě děsíš. Teď bych se asi měla chovat podle toho letáku z ministerstva. Však víš, ty otázky.... Neboj, nebudu se tě ptát na tvou oblíbenou barvu. Udělám to, co jsi řekla. Koneckonců, dlužím ti to."

"Děkuji. Takže večer, přesně v 11,45 tu budou a v 11,46 je pošli. Už musím jít, bude svítat. Sbohem Silvie."

A odešla jsem. Silvii jsem nemohla vystát. Byla namyšlená, pyšná a panovačná.To vše muselo stranou. Věděla jsem, že mě může kdykoliv zradit, ale risknout jsem to musela. Kdyby se o tom smrtijedi dověděli, prodala by nás.

Nevěděl jsem v kolik se tu objeví přemísťovadlo a tak jsem je radši od šesti večer schovávala v tané jeskyni vedle té mé. Přemisťovadlo se oběvilo v devět večer. Dotkla jsem se ho a byla jsem zase před branou bradavic.a se mnou se ta oběvili všichni. Všimla jsem si, že Nevil má roku celou zakrvácenou a byl celý zelený. Stála jsem vedle něho když se sesul a kouzlem jsem ho zvedla odnesla na ošetřovnu. Celou tu dobu spal. Později jsem si všimla, že není sám, kdo je zraněný. Asi pět děvčat leželo na postelích vedle Nevila. Jedna mela ošklivou popáleninu na ruce a u ostatních jejich zranění nebylo vidět.

Musela jsem se vrátit do společenské místnosti. Cestou jsem se savila v kuchyni a poprosila pár skřítků o jídlo na každý večer. Dnešní jídlo jsem si vzala a šla. Myslím, že tehdy ještě nikdo nevěděl o tajné chodbě spojující celý hrad a tajná chodba měla i nekolik místností. Nepozorovaně jsem proklouzla do sklepení a odtud z prázdného skladu do tajné chodby. Vstoupila jsem do nejútulnější místnosti v chodbě. Bylo tam vše, co potřebovali. Vykouzlila jsem postele a deky a dala na stůl jídlo.

Vrátila jsem se do společenské místnosti s výmluvou na ospalost jsem se vytratila do pokoje. Všichni si dole ještě povídali a tak jsem měla pokoj pro sebe. Vykouzlila jsem dvojnici sebe sama a nařídila jí, aby spala. Použila jsem na sebe zastírací kouzlo a odešla. Nikdo z nich mě neviděl, protože jsem byla neviditelná. Dostala jsem se az k soše čarodejnice. a čekala. Za chvíli se hrb otevřel. Vyšli všichni z lesa. Odvedla jsem je do k nejbližšímu vchodu do chodby a poslala je dál samotné a vrátila jsem se do společenské místnosti

10. kapitola-porada

Sun, 18 Nov 2007 17:22:23 +0100

10. kapitola- porada

Vydala jsem se tedy do lesa. Míjela jsem duby, buky javory, les začínal houstnout, ale voda nikde.Pak jsem uslyšela šum vody. Šla jsem stále za ním a dostala jsem se do nejhustší části lesa. Šum stále zesiloval. A pak jsem stála na okraji paloučku s vodopádem. Na palouku jsem nebyla sama. Stál tam houf lidí a nejrůznějších tvorů. Připadalo mi to jako korunovace.

Podobnou slavnost už jsem totiž zažila v Helunyatu. V lese tam totiž korunovali anděla.

Všichni na palouku se dívali stejným směrem. Protlačila jsem se dopředu, abych viděla, co se děje. Když jsem konečně viděla, vše začalo. Byla to porada. Mluvili postraunsky a já jsem mohla konečně zúročit všechny hodiny jazyků. Mluvila můza, nejchytřejší stvoření v lese. Mluvila o nadvládě démonů a o anděli. Ostatní většinou přikyvovali.Pak k můze přiběhla najáda a něco jí řekla. Byla to tatáž najáda, která mě pozvala na čaj. Můza se zatvářila zděšeně, vykrikla rozkaz, aby všichni zmizeli. Ale bylo pozdě. Všude kolem byli démoni. Zabíjeli ty na kraji a dostávali se do středu. Bojovala jsem. Omračovala jsem všechny démony kolem. Nakonec jsem omráčila i posledního démona a uprostřed lesa zbyla hrstka obyvatelů.

Byli to vyhnanci. Kdyby je našli, zabili by je. Rychle jsem naplnila nádoby vodou a nabídla jim alespoň prozatím azyl. Odvedla jsem je do jeskyně a vyčarovala jsem pro všechny lůžka. Každému jsem dala něco k jídlu a pití. Sedla jsem si k můze, která na palouku mluvila. Zeptala se mě, jak dlouho tu mohou zůstat a já jí popravdě řekla že moc dlouho ne. Mlčela a já jsem v duchu cítila, jak se mě ptá, co bude dál. Nevěděla kam půjdou, ani co s nimi bude dál.A já už vymýšlela kam je ukryju. Napadlo mě jen jediné vhodné místo....

8.10.1988

Thu, 08 Nov 2007 15:52:18 +0100

8.10.1988 čtvrtek

Již je to přesně rok, co jsem naposled spatřila paprsek slunce. Píše se rok 1988 a v celém světě zuří válka zla. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, ovládá vše.

Žiju v jeskyni a ven nevycházím. Vodu získávám z podzemního pramene a jako potrava mi slouží zaběhnutá zvěř. Už prakticky vůbec nekouzlím, protože by mě pak mohli podle stopy kouzla najít.

Mám tři sourozence a nevím, zda-li ještě někdo z nich žije. Tento deník jsem si začala psát, protože chystám útěk. Již delší dobu mám pocit jako by mě ty čtyři stěny zabíjely a to nemůžu dopustit. Zítra už budu touhle dobou na cestě. Nevím kdy budu se svým deníkem pokračovat a nevím jestli vůbec. Možná mě zabijí.

Mám plán. Půjdu do nejstřeženějšího místa na světě- do Bradavic. Dostat se tam bude těžké, ale jakmile tam budu, už půjde vše hladce. Ukryju se v jedné z tajných chodeb. Těch je tam mnoho. Myslím že to tam nezná nikdo tak dobře jako já. Strávila jsem tam celý svůj život. Doufám že je ředitelem pořád Brumbál. Ale i kdyby ne, tak to na plánu nic nezmění. I tak bych se mu neukázala. Důvod, proč jsem se rozhodla pro Bradavice je ten, že je tam bezpečněji, lepší přístup k potravě a budu mít přehled o tom, co se děje ve světě a o tom, jestli jsou mí blízcí ješzě živí.

Přípravy na cestu už jsou hotovy. Většinu cesty poletím. Jsem metamorfomága mohu se přeměnit do jakéhokoli ptáka. Jídlo je zabaleno, voda je v láhvi. Teď už se jen jednou vyspím a budu odsud pryč. Pevně doufám, že příští zápis budu psát v mnohem příjemnějším prostředí.

Andy Warhol

Tue, 09 Oct 2007 17:42:19 +0200

Tady máte pár obrázků od Andyho Warhola

9.kapitola- Anděl a démon

Mon, 01 Oct 2007 17:12:18 +0200

Anděl a démon

Příštího rána jme se celý ročník i s komisí sešli před branou školy. Nějakou chvíli jsme stáli v hloučcích a Když jsem se už začínala ptát co se bude dít, konečně promluvil Randy. Řekl nám, abychom si všichni vytáhli z měšce kartičku. Sledovala jsem, jak k měšci vždy někdo přikročil a vytáhl kartičku. Nikdy jsem nezahlédla co je na těch kartičkách. Pocítila jsem z části strach a z části nedočkavost. Přikročila jsem tedy k měšci, sáhla do něj a vytáhla kartičku identickou s těmi, jaké vytáhli ostatní. Jen jedno bylo jiné. Sice to nevím jistě, ale myslím, že na kartičkách ostatních bylo něco napsáno, jenže ta moje byla prázdná. Pevně jsem artičku sevřela v ruce a znova jsem se na ni podívala. Musela jsem se přehlédnout. Z jedné strany se rýsovala velká šestka. Když už měli všichni studenti svou kartičku,Dolores mávla hůlkou a na zemi se objevilo snad šedesát předmětů. Na každém předmětu byly natištěno nějaké číslo. Číslo šest viselo na starém otluceném černém hrnku. Domyslela jsem si, že to mají být přenášedla a později jsem se dověděla, že mám pravdu. Měli jsme se v pořadí daném čísli dotknou svého předětu a to nás přemístilo na určité místo(každého na jiné). Když jsem přišla na řadu, dotkla jsem se toho starého hrnku a vše kolem se změnilo. Najednou jsem stála v nějakém lese. Kolem nebyl žádný tvor.Bylo mi jasné, že jsem na míle daleko od bradavic. Jak se ale zorientovat? Vzpoměla jsem si na najády a řekla heslo,, Saguna". V tom okamžiku se vedle mě objevila dosti mladá najáda, která měla na sobě šaty z modrých květů. Byla to tedy svobodná najáda( ty z královského dvora nosily šaty z černých květů- pro obyčejné najády byly příliš cenné). Uctivě jsem se jí uklonila a ona mou úklonu opětovala(byl to jakýsi pozdrav najád). Měla tak příjemný nadpozemský hlas s jakým jsem se ještě nesetkala. Když promluvila jakoby i příroda ztichla a naslouchala té kráse.,,Kdo jsi a co žádáš?" Otázala se. ,,Jsem Elision Leane Raynoldsová, princezna Helunyatu. Žádám tě, aby jsi mi řekla kde to jsem." ,,Nacházíš se v Anglii v lese démonů. Ja už to jméno asi napovídá, není dobré se tu příliš mnoho zdržovat mimo svůj příbytek Proto tě zvu na návštěvu. Není nutné, aby tě démoni zabili" Přijala jsem tedy s jistou obavou pozvání a najáda mě odvedla do svého příbyku- stromu. Byl to poměrně mladý, asi dvacetiletý mahagon. Uvnitř to měla vše zařízené v tmavě modré a vínové. Byl to jeden z nejkrásnějších bytů v jakém jsem kdy byla ať už u lidí nebo u najád. Najáda mi pokynula ke dřevěnému křesla a já si sedla. Posadila se naproti mě a chvíli se ohlédala jako by někoho hledala či jako by měla strach. Když zjistila, že se na ni dívám, řekla:,,Omlouvám se, ale nikdo tě nesmí vidět. Démoni* by tě zabili. Vládnou už v tomto lese příliš dlouho..." Nasadila takový ten výmluvný úsměv. Poznala jsem že je trochu podvyživená a nepříliš šťastná. Tento les skutečně ovládali démoni. Muselo od ní být skutečně statečné že mě pozvala domů. Kdyby na to démoni přišli, vzali by jí její strom a ona by postupně uschla. nezemřela by, ale trpěla by navěky. Najednou mě něco napadlo a myšlenka ze mě vyletěla rychlostí blesku,,Kde je anděl?" Každý les měl svého anděla a pokud anděl odešel, les většinou ovládli démoni a zotročili najády. Ty jim pak musely sloužit.

Později mi najáda ukázala tajný vchod do uzavřené jeskyně a ujistila mě, že o ní démoni neví. Když odešla, vybalila jsem si par veci z batohu, které jsem si stihla rano zabalit. do jednoho kouta jeskyně jsem dala spacák. Uprostřed jeskyně byl náznak malého ohniště. Rozdělala jsem tedy kouzelný nezjistitelný oheň(normální by mohli démoni ucítit). Bylo mi jasné že ven budu moct jen v noci a s jen minimálním použitím kouzel. Pomalu mi začínalo být jasné, co je účelem této zkoušky. Prověřit si jestli bysme obstáli i bez kouzel a ještě k tomu se museli skrývat. Došlo mi že tohle komise ale nedomyslela. Tohle nebylo bezpečné. Při představě co právě dělá Nevil jsem se v duchu zasmála. Ale to jak se asi cítí a jaký má strach už moc směšné nebylo. Pomalu se už schylovalo k půlnoci a tak sem se rozhodle jít na lov, protože jsem už měla hlad a žízeň.

*-Démoni=zlí tvorové vládnoucí v lesech, kteří zotročí veškerý život na jejich území. Do lesů se dostanou pouze tehdy, když se v nich nenachází ani jedinný anděl(strážce lesa). Jsou známí hlavně tím, že se již dříve spolčili s Voldemortem.

8. kapitola- komise

Tue, 28 Aug 2007 12:48:07 +0200

komise

Začalo sněžit snad hustěji, než kdykoli dříve. Kopce, které byly již předtím bílé, teď byly pod dvoumetrovou vrstvou sněhu. I když nám ředitelé kolejí výslovně řekli, že na tyto kopce nemáme přístup povolen a i přesto, že to každý den opakovali, bylo tam vždy vidět smečku studentů. Všimla jsem si, že Harry uvažuje nad tím, jaké by to bylo být mladý, bezstarostný a hlavně bez jizvy a sáňkovat na tomto kopci spolu s ostatními přáteli. Podobně uvažovali i ostatní kamarádi. Nikdo se už tolik neusmíval, ale spíš byl zahloubaný do sebe. Také vzpomínali. Ale moc času jsme na to vzpomínání neměli. Zkoušeli jsme teď ty nejnáročnější kouzla. K tomu jsem musela ostatní kamarády učit sebepřeměňování. Pro mě, metamorfomága, to není těžké, ale pro ostatní to je jeden z nejtěžších oborů.

Komise přijela 10. prosince a rovnou nám oznámila, že odjede až 23. prosince. Po tomto okamžiku se ozvalo několik výkřiků, několik žuchnutí od toho, jak některá děvčata omdlela. Komisi tvořilo 5 členů. Dvě ženy a tři muži. První žena byla malá, v růžovém kabátu a s černou sametovou mašlí ve vlasech. Dolores Jane Umbrigeovou jsem znala již z ministerstva. Druhá žena byla vysoká a měla černé, kudrnaté vlasy. Jmenovala se Karmen Sereniová. Jednoho z mužů, Randyho Alexe Brumbála jsem znala velice dobře. Byl ze Slunečného pobřeží, ale často se zdržoval v Helunyatu. Byl vysoký s krátkými hnědými vlasy a hlavně to byl Brumbálův syn. Druhého muže jsem také znala. Artur Weasley tu byl však jen jako pomocník. A posledního muže jsem také znala. Isaac Samuel byl postarší bystrozor, který byl také krátký čas Britským diplomatem v Helunyatu.

První byli na řadě se zkoušením prváčci. Všichni do jednoho byli zelení a vypadali, že budou brzy zvracet. Během dne je bylo pouze vidět, jak utíkají na ošetřovnu a nikdo z nich nevypadal příliš dobře. Ráno ti odvážnější měli řeči, jak použijí záškolácké zákusky, ale nikdo se neodvážil to zkusit. Neobjevili se ani na obědě a nebyli ani ve společenské místnosti, když začala večerka. Ti kteří zůstali vzhůru je mohli vidět jak asi kolem čtvrté hodiny raní konečně vstupují do společenské místnosti. Další den jim odpadlo vyučování. Druháky nikdo neviděl ani při snídani, ani při večeři, ani při večerce, a dokonce ani při příští snídani. bylo je vidět teprve při obědě...

A tak to pokračovalo až do 6. ročníku. Zvláštní bylo, že všichni o svém přezkoušení od komise odmítali mluvit. Jako by se báli, že by to mohlo přijít zas. Na náš ročník přišla řada 18. prosince po snídani. Tehdy jsem ještě nevěděla, co se při té zkoušce všechno stane.

7. kapitola- hromada nervozity

Tue, 07 Aug 2007 13:03:35 +0200

Hromada nervozity

V celé škole zavládla nervozita. Nervózní nebyli jenom studenti pátého ročníku, které čekala NKÚ, a sedmého ročníku, které čekaly OVCE, ale táké všichni ostatní. Důvodů této nervozity bylo hned několik. Nejmenším z nich byl asi nadcházející zápas ve famfrpálu mezi nebelvírem a zmijozelem. Podivné bylo, že zmijozelští tentokrát nikomu z nebelvíru neublížili. Nikoho nezasáhla breptavá kletba, ani klopýtavá , nikdo se neztratil, a nikdo nebyl odveden na ošetřovnu. Tedy alespoň nikdo, koho by zasáhli zmijozelští. Zato hodně často studenti odcházeli z hodin s boláky, horečkou, krvácením z nosu nebo zvracením. Mohli za to samozřejmě záškolácké zákusky, což poznali i vyučující, avšak nemohli s tím nic dělat. Druhým důvodem, o něco vážnějším, byla skutečnost, že se podnikly další hromadné útěky z azkabanu a každodení mnohočetná zmizení či úmrtí oznamoval denní věštec. A posledním, tím nejvážnějším důvodem byla nadcházející týdenní návštěva komise. Nejvíce nervozní jsme byli my, studenti sedmého ročníku. Nejen že nás čekala komise a zkoušky OVCE, ale také zkoušky na magickou univerzitu. Druhý listopadový týden nám profesorka McGonagalová rozdala listinu vztahující se k naší univerzitě. Po tomto incidentu se čtvtina našeho ročníku zhroutila. Hlavně děvčata. Jednou jsem zaslechla madam Pomfreyovou, jak si stěžuje, že k ní každý den přijdou alespoň tři žáci s nervy na dranc. Postupně se do vánočních prázdnin zhroutili všichni sedmáci. Mě to chytlo asi týden před vánočními prázdninami. Na mé univerzitní listině byl seznam věcí¨, které budu potřebovat na zkoušky na bystrozora. Na seznamu byla dobrá fyzická kondice, kletby, protikletby, přeměňování, bylinky, lektvary a na neposedním místě také schopnost utíkat. Nás šest, co se hlásí na bystrozora, začalo být také nervózní. Každé ráno při běhání jsem je všechny vídala. Harry a Draco plavali(rozhodně ne bok po boku), Ron s Hermonou posilovali a já s Davidem jsme běhali. Později jsme se dali dohromady. Dohoda zněla: všechno spolu. Na okamžik všechny hádky ustaly. Ráno v šest hodin jme běhali kolem celého jezera. V sedm jsme posilovali, v osm jsme šli do školy. Na jídlo vždy nějakou zeleninu nebo maso, nic tučného ani příliš sladkého. A po škole přišlo učení. Když nám nic nezadali ve škole, zadali jsme si to sami. Občas se mezi námi ještě projevila rivalita, ale už se to nestávalo tak často. Při příštím rozhovoru s Brumbálem jsem se dověděla, že i on s téměř celým řádem o vánocích navštíví Helunyat. Jelikož k řádu patří i návštěva Harryho ,Hermiony a Rona. Takže jsme mohli cvičit i o vánocích. Koneckonců čas utíká a zkoušky jsou už v únoru.

6.kapitola- co bylo pak

Thu, 02 Aug 2007 21:09:34 +0200

Co bylo pak

Říjen se pomalu přehoupl v listopad a chtě nechtě se k nám pomalu začaly přibližovat vánoce. A to znamenalo návštěvu domova...

Na konci listopadu přišel dopis od bratra. Zval mě na vánoce domů. Se značnou nechutí poznamenal, že přijedou i sestřičky. Také se zmínil, že si mohu někoho přivézt a že brumbál se také zúčastní. Pozvání jsem brala doslovně. Moc jsem chtěla pozvat Davida... Nakonec jsem se ale zozhodla především pro Draca, který by se musel vrátit k tvrdému otci.

Draco okamžitě souhlasil, avšak s obavou, že bude na obtíž. Rozhodla jsem se, že pozvu také Davida. Ten souhlasil, ale když jsem se zeptala, jestli to nebude vadit jeho rodičům, zatvářil se odmítavě a řekl, že ne. Bylo to divné. Nikdy dříve o své rodině nemluvil a já ho do toho rozhovoru nechtěla nutit.

Kromě bratra Alarika jsem měla ještě tři sestry. Mladší sestra Ema Bydlí v Londýně. Tedy lépe řečeno tam studuje lékařskou univerzitu. Moc často se nevidíme, ale jako jedinou ze sester ji mám ráda. Stejně jako já má v soběn něco jako já. Starší sestra, Samantha, byla horší případ. Před dvěmi lety se dala k smrtijedům. Nesnášela jsem ji. A nejstarší sestra Rafi... Co o ní říct? Pro peníze by udělala cokoli. Možná i prodala vlastní rodinu...

Ve škole jsem se už musela učit. Ne to co nám předepsali, ale to, co jsem si sama uložila. V únoru se měly konat přijímací zkoušky na Bystrozorskou akademii. Z ročníku jsme se nás hlásilo pět. Já, Harry, Hermiona, Ron a Draco. Přitom šance, že přijmou byť jen jediného z nás byly minimální....

úvod

Sat, 28 Jul 2007 14:01:10 +0200

Sem mi můžete psát .

poznámka

Sat, 28 Jul 2007 13:56:04 +0200

Takže lidi, po dovolené jsem zase tu a mám tady pár nabídek. Předně bych potřebovala disainera, Dále tady mám volné místo pro nějakou vaši povídku, takže kdyby někdo chtěl... Kdyby měl někdo zájem, tak ať se mi ozve na e-mail tepo@seznam.cz . To je asi tak všechno. Jinak si tu hodlám zřídit rubriku ,,připomínky a nápady". Takže až tu bude tak mi nezapoměňte psát. Vaše

Tery

5. kapitola- co bylo potom

Thu, 05 Jul 2007 20:34:28 +0200

co bylo potom

Stál tam Tom Rojvol Raddle alias Lord Voldemord. Pak jsem ucítila, jak se mi podlomila kolena a já padala a padala a padala.

Probudila jsem se po chvilce, nebo aspoň tak mi to připadalo. Bolelo mě celé tělo. Chtěla jsem si podat skleničku s vodou, abych se napila, ale nešlo to. Nemohla jsem se hýbat. Ten strašný pocit, že jsem ochrnutá..... Mohla jsem hýbat jen očima. Rvalo mi to duši. Po chvilce mi došlo, že teď už nemůžu nic dělat a usla jsem. Když jsem se znova probudila, byla už ošetřovna osvětlena jasným světlem. Madam Pomfreyová si mě všimla po chvilce a honem ke mě přispěchala. Opět jsem se snažila pohnout jakoukoli částí těla. S vypětím všech sil jsem nakonec pohla palcem na ruce. I přes nadávky madam Pomfreyové a své vysílení jsem byla šťastná. Nejsem tedy ochrnutá!!! Opět jsem usnula....

Probudila jsem se asi po týdnu a tentokrát už jsem se mohla hýbat.Měla jsem hlad. Slabě jsem zasýpala něco o jídle a na stole se mi okamžitě objevila nejaká zelenina a chléb. Jakmile jsem dojedla, otevřely se dveře a do nich vplula Hermiona s kopou učebnic a za ní Harry s Ronem. Sotva se dveře zavřely, otevřeli se podruhé a vešel David s Dracem. Jakmile se všichni posadili a pozdravili mne, nastalo trapné ticho. Věděla jsem proč. Harry a Drako se neměli příliš v lásce. Tich přerušil David. Zeptal se mne co se vlastně stalo a za mne mu odpověděla madam Pomfreyová.,,Salamandrův syndrom." David se zeptal co to je a madam Pomfreyová mu naznačila aby se obrátil na mne. Moje oči mu napověděly, že o tom nechci mluvit. Přesto jsem si čímdál více uvědomovala, že mu to budu muset říct.....

4. kapitola - Noční toulky

Sat, 02 Jun 2007 13:24:03 +0200

noční toulky

Pomalu už tady byla polovina října. Našla jsem si místo, kam jsem chodila za svítání. Nevím proč. Možná proto, že miluji východ slunce, nebo proto, že jsem doufala, že odtamtud uvidím na věžičky Helunyatu. Našla jsem tam ale i spoustu jiných věcí. Potkala jsem tam spoustu lidí. Jednou jsem tam narazila na Severuse Snapea. Nejdřív jsem oba mlčeli, ale pak to nevydržel, a zeptal se, co tu dělám. Já jsem mu vylíčila svůj příběh a on mi na oplátku řekl, jak jeho otec bil jeho matku a nakonec ji zabil a jak pak odešel do bradavic a už tu zůstal. Jindy jsem tam potkala Draca Malfoye. Díky nitrozpitu jsem se dozvěděla i jeho příběh. Otec ho šikanoval a on se mu chtěl v Bradavicích vyrovnat. Od té doby jsem k němu cítila hlavně soucit. Vlastně jsme byli už kamarádi. Teda ne, že bychom byli spolu na každém kroku, ale když jeden něco potřeboval, druhý mu pomohl. Hodně jsme si povídali. Taky jsem se seznámila s Davidem Cattem. Byl to hezký sedmnáctiletý kluk. Ačkoli mě občas svými

pichlavými poznámkami přiváděl k šílenství, něco se mi na něm líbilo. To s ním jsem byla na každém kroku. Na první pohled jsem se do něj zamilovala, ale říct jsem mu to nedokázala. Ráno jsme vždy chodili běhat.Bavilo nás to a někdy jsme oběhli i celé jezero. Zažili jsme spoustu legrace. Jednou, když jsem zase vysedávala na věži, objevila se tam najáda(duch stromu). Ne, nebyla to jen najáda, byla to královna najád. Hluboce jsem se jí uklonila a ona úklonu opětovala. Něco nebylo v pořádku. Poznala jsem jí to na obličeji. Byl pobledlí a také něco z jejího kouzla se vytratilo. Chvíli mlčela a pak smutným hlase m pronesla:,, Mám zlé zprávy, princezno Helunyatu. Posílá mne za tebou tvůj bratr. V Helunyatu vládne válka. Pán zla na něj útočí. Nevypadá to dobře. O vánocích máš přijet." Poděkovala jsem za vyřízení vzkazu. Netušila jsem, že i někdo jiný vyslechl te vzkaz. Vzápětí se za mnou ozval šum a já se otočila. Stála tam temná postava. Byl to muž. To jsem poznala, ale do tváře jsem mu neviděla. Až po chvíli jeho tvář ozářil měsíc.

3. kapitola - Nový začátek

Sat, 02 Jun 2007 13:23:35 +0200

nový začátek

Když jsem šla příštího rána na snídani, pociťovala jsem strašný pocit hladu. Již minulého večera jsem se seznámila s holkami z pokoje. Nikdo z nich mě ale příliš neuchvátil. Kamarádky si zřejmě najdu jinde. Můj rozvrh byl asi nejplnější, protože jsem se krom obvyklých předmětů přihlásila na Péči o kouzelné tvory. Mám zvířata ráda. Chodí na ni ještě dvě jiné holky. Podle rozvrhu jsem zjistila, že mě dnes čeká obrana proti černé magii, přeměňování a lektvary. Do začátku vyučování zbývalo ještě 20 minut. Zbytek snídaně jsem do sebe naházela ve spěchu a utíkala do společenské místnosti. O 20 minut později jsem stála před učebnou a dovnitř nás vpustil nový profesor. Jak nám později řekl, jmenoval se Larry Tyr. Jak jsem na první pohled poznala, rád se předváděl. Jinak byl ale v pohodě. Jeho hodina probíhala dobře. Na konci nám zadal referát. Pak jsem se vydala na přeměňování. Profesorka McGonagalová po nás chtěla, abychom si přičarovali její hlavu. Stačil mi jediný pohled na ni, a už mi na hlavě trůnila její hlava. Abyste tomu rozuměli milí čtenáři, jsem metamorfomág. To udivilo všechny. Stálo mě to vysvětlování. Do konce hodiny, jsem se měla přeměnit v nějaké zvíře. Zase žádný problém. V Helunyatu jsem registrována jako zvěromág. Proměňuji se v Fénixe. Teď už zbývají jen lektvary. Ty učil Severus Snape. Měli jsme namíchat veritasérum. Je to jeden z nejtěžších lektvarů. Osobně jsem ho už míchala několikrát. Ani jsem k tomu nepotřebovala učebnici. V polovině druhé hodiny jsem byla hotova. Odevzdala jsem vzorek. Na konci pro mě bylo vysvobozením, když zazvonilo. Snape mě celou tu dobu pozoroval. Zadal nám další referát. Za dvě hodiny jsem seděla nad posledním referátem. Když byl hotový, vydala jsem se ven. Táhlo mě to do lesa. Pustila jsem si svůj MP3 přehrávač, na který mi dal Brumbál povolení. Pozbytek dne jsem bloumala lesem. Jako poslední písnička měla být má oblíbená. Po ní však byl nahraný vzkaz. Okamžitě jsem ten hlas poznala. Patřil mé matce:,,Milá Elision, Dobře mě teď poslouchej. Zbývající viteály jsou nahradě.Máš tam také někoho, kdo ti pomůže-zpřízněnou duši. Musíš je najít a zničit. Miluji tě..." Mě se v tu chvíli kutálely po tvářích slzy.

2. kapitola - Něco končí a něco začíná

Sat, 02 Jun 2007 13:22:57 +0200

Něco končí a něco začíná

Jakmile jsem příštího rána vkročila do vlaku, všichni se ke mě otočili. Asi jsem se ještě nezmínila, že jsem poloviční víla. Nejspíš tomu trochu napomohl i fakt, že jsem si nechala rozpuštěné své plavé vlasy a ty mi teď elegantně povlávaly kolem těla. Měla jsem na sobě svůj oblíbený modrý hábit, který mi báječně ladil k jen o malinko světlejším očím. Některé lidi jsem již znala. Jejich rodiče se přátelili s mími. To znamenalo mnoho podaných rukou a pár letmých objetí. Asi v polovině vlaku jsem narazila na nějakého chlapce a podle jizvy jsem okamžitě poznala o koho jde. Slavný Harry Potter. Ten zašel do jednoho z kupé. Já se neudržela a vstoupila do stejného kupé jako on. Uvnitř seděl ještě nějaký chlapec s dívkou. V klidu jsem se zeptala, jestli tu mají volno. Když všichni přisvědčili, sedla jsem si. Pak jsem se představila. Chlapci se představili též(ten druhý se jmenoval Ron), jenom dívka zůstala s pohledem upřeným na mě. Pak se konečně se odhodlala odpovědět, avšak své jméno neřekla.,,Ta Elision Liane Raynoldsová? Ta z Helunyatu?" To mě malinko uvedlo do rozpaků. Ale nakonec jsem přisvědčila. Chl apci stále nechápali a já se snažila dívce naznačit, aby už nic neříkala o Helunyatu. Ta nakonec pochopila představila se. Jmenovala se Hermiona Grangerová. Po chvíli se mě Harry zeptal, jestli jsem víla.Po krátké chvíli jsem řekla, že ano.Tak cesta plynula dál a my si povídali. Asi po hodině se dveře kupé roevřely a v nich stál chlapec s bladým obličejem a špičatým nosem. Začal s nějakými narážkami na mé spolucestující. Já už to nevydržela a vyskočila jsem s hůlkou v ruce. On si mě zřejmě do té doby nevšiml a tak se teď lekl. Chvíli na mě zíral a pak utrousil poznámku o blbých blondýnkách. To mě naštvalo a vyslala jsem na něj neverbálně zaklínadlo. On ztuhl, pak se otočil a šel. Ostatní tohle kouzlo neznali a tak jsem jim vysvětlila jak to funguje. Je to poměrně složité, ale mělo by ti,,zjihnout srdce"(budeš nachvíli jakoby bez duše). Moc se jim to nelíbilo. Zbytek cesty jsme zase mluvili.

1. kapitola - Neplač, bude líp

Sat, 02 Jun 2007 13:22:21 +0200

neplač, bude líp

Jmenuji se Elision Liane Raynoldsová. Je mi 17 let. Jsem princezna Helunyatu a již půl roku jsem sirotek. O rodiče jsem přišla z úplně neznámého důvodu. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. To ráno mě vzbudil matčin polibek na tvář. Otevřela jsem oči.Stáli tam oba a usmívali se. Matka mi začala vysvětlovat, že se chystají na projížďku a že se vrátí až před soumrakem. Usmála jsem se a jen náznakem přikývla. Oba se na mě také usmáli. Pak jsem sledovala jak má nádherná matka i s otcem opuští můj pokoj. To bylo naposled, co jsem je viděla. Když se ani druhého rána nevrátili, všichni je šli hledat. Až kolem páté hodiny odpolední našli stopu- jejich jednorožce. Stáli bezmocně u velké propasti. Když někdo zahlédl kus otcových kalhot, bylo vše jasné. Oba tam spadli. I po smrti jsou spolu. Dlouhou dobu jsem chodila jako tělo bez duše. Jedinou útěchou mi byl můj starší bratr Alarik. Ihned po tom, co se vyrovnal s tou strašnou strátou, převzal vládu. Již za krátko bude konec léta. Pro všechny to znamená začátek školního roku. Až do nynějška jsem se učila doma. Ale nyní musím přijít na jiné myšlenky. Z toho důvodu mě Alarik poslal do školy. Jejím ředitelem je náš velice dobrý přítel, Albus Brumbál. Té škole se říká Bradavice. Já už jsem ji párkrát navštívila, ale jen o prázdninách. Tuto školu jsem si velice zamilovala a již nyní vím, že to bude můj nový domov. Ale i po Helunyatu se mi bude stýskat. Po jeho kouzelném soužití lidsva a matky přírody. Po mém bratrovi. Po mém jednorožci Satyrovi... Na posteli se válí kufr a mnoho oblečení. Dopis mě již poslali a tak není balení těžké. V příbalovém letáku stálo, že se bude letos i konat nějaký ples na počest založení Bradavic. Sbalila jsem si tedy své nejlepší tyrkysové šaty. Před týdnem jsem se sice z Bradavic vrátila, ale to mě jen zařadily. Teď patřím do Nebelvíru. Zítra odjíždím zpět. V Jedenáct hodim mám čekat na nástupišti 9 a 3/4. Nechci zapomenout na Helunyat ,ani na bratra, ani na rodiče... Zkrátka nechci na nic z toho zapomenout. Všechno se uchová v mích vzpomínkách. Ale teď je mé místo jinde. Musím teď udělat něco správného. Až dokončím Bradavice, stanu se bystrozorem a budu bojovat proti zlu...

9. kapitola

Fri, 01 Jun 2007 22:42:53 +0200

Kate se dívala na malou dívku. Mohlo jí být tak deset let. Ta dívka utíkala a smála se.
Odněkud z dálky se ozývalo bratrovo počítání. 12, 13, 14, 15,......
Dívka zaběhla do nějakých dveří. Kate si stoupla tak, aby viděla dovnitř.
Byla to prostorná ložnice. Vyzařoval z ní takový zvláštní chlad.
Dívenka otevřela ledově bílou skříň a vklouzla dovnitř. Kate opatrně vešla za ní.
Dívka si práve přidržovala ruku před ústy, aby se nerozesmála.
Najednou její pozornost upoutal svazek papírů. Při bližším prozkoumání
zjistila, že jsou to dopisy. Vytáhla jeden a dala se do tichého čtení:

Nejdražší Narciso,
To víš, že bych chtěl vidět svého syna.
Úplně ale pochopím, když mi ho kvůli
Luciusövi neukážeš. Tak tedy Draco?
Hezké jméno. Vyzařuje z něj svéráznost
a síla. Plně doufám, že bude úplně
jako to jméno. Napiš mi, který další víkend
budete s Dracem v Příčné ulici. Chci ho
vidět aspoň z dálky. Lucius nejspíš asi netuší,
že je to dítě moje, že? Obejmi za mne prosím
Draca. Líbá
David McCatny

Dívenka dočetla. Dopis opět poskládala. Už se
chystala vytáhnout další dopis, ale Draco otevřel dveře.
,,Mám tě."
Najednou se vše začalo rozplývat a Kate opět stála
u sebe v pokoji. Právě se podívala na svou vlastní
vzpomínku. To ona byla ta dívenka. Otec měl pravdu.
Opět jí zkřížil cestu David McCartny. Rozhodla se tedy za ním vydat.
Od otce se dozvědělla, kde sídlí.

*****

O hodinu později stála Kate před domem s nápisem
Dětská ordinace zrušena. Nápisu nedbala a vstoupila dovnitř.
Uvnitř bylo plno. Čekal asi hodinu, než přišla na řadu.
Opatrně zaklepala a vstoupila.
U stolu seděl poměrně hezký muž. Mohlo mu být tak 45.
Vlasy měl mahagonově hnědé a byl snědý.
Nejvíce Kate ale zaujaly jeho oči. Byly zářivě hnědé,
jaksi upřímné. Tohle je tedy případný Dracův otec.
,,Dobrá tak se mu nejdříve pokusíme dostat do hlavy"
pomyslela si Kate. Potřebovala mu teď říct něco,
kde by mu hned nepřipadalo divné, že nemluví.
,,Co potřebujete?"
Muž se na ni díval s neskrývaným zájmem.
,,Už několik týdnů dostávám květiny od tajného ctitele.
Samozřejmě, že sem se pokoušela zjistit od koho jsou.
Ale nešlo to. Nic nefungovalo"
Muž začal vytahovat nějaké formuláře.
Kate se zatím pokoušela dostat do hlavy ale muž nitrobranu
ovládal. Muž už otevíral ústa, aby něco pronesl, Kate ho
však předběhla.
,,Lhala jsem vám. Jsem tu kvůli jistému Remusi Lupinovi"
Muži se nepatrně zatřásl spodní ret.
,,Co je s ním?"
Teď se muži viditelně třásl hlas. Říkal to s jakýmsi zvláštním strachem.
,,Před týdnem umřel. Objevila se jistá událost, kvůli které
se naše cesty střetly. Remus patřil do jisté organizace.
A i přes její zákaz psal kroniku. Objevila jsem tam zmínku,
ve které se zmiňuje o tom, že jestli umře, tak máme tu kroniku odevzdat
vám. Ale nejprve mi řekněte něco o vašem vztahu s Lupinem.
********
Tom Royvol Radle seděl uprostřed kamenné místnosti.
Pomalu otevřel oči a rozhlédl se.
Naproti němu stál vysoký a velice nehezký muž. Pozvedl
hůlku a vykřikl:,,Crucio!"
Tom se začal svíjet v nepředstavitelných křečích.
Najednou se provazy kolem něj uvolnily. Nevydržely nápor kletby.
Bolest v Tomovi ustala. Najednou v něm všechno vřelo.
Ze vzteku nechtěně použil svých schopností.

8. kapitola

Fri, 01 Jun 2007 22:42:20 +0200

Ráno se Kate oblekla a přemístila se na ministerstvo. Věděla, že tam najde jediného
člověka, který ví, kdo je David McCartny. Den před tím se totiž všech ptala.
Nikdo o něm nic nevěděl. Došla až do staré části budovy. Jen málo síní se zde
používalo. To byl také důvod, proč si obyvatel jedné z nich vybral právě toto místo.
Zaklepala. Tušila že se obyvatel neozve. Ostatně po tom incidentu se ani nedivila.
Vstoupila. Byla to malá místnost osvětlená pouze modrým kouzelným ohněm.
Naproti dveřím byl psací stůl. U něj seděl jeho majitel. Muž s dlouhými splývavými vlasy.
,, Tati..." Ty slova jí z úst vyklouzla bez rozmyšlení.
Muž se otočil.
,,Co tady děláš?" Lucius Malfoy se na dívku podíval.
,,Kdo je David McCartny?"
,,Něco jako soukromé očko. Pobývá v londýně. Proč?"
,,Jen tak,....." Kate se odmlčela
,,Musím s tebou mluvit ještě o něčem.Odejdi od smrtijedů. Tady nejde o tebe, ale o Draca. Je nešťastný."
,,Už se stalo. Jinak bych tady nebyl."
Kate vstala, Byla už skoro u dveří, Když se otočila. Chtěla říct něco jako ,,Ahoj".
Sotva však otevřela ústa Malfoy promluvil.
,,Myslím, že Draco není můj syn."
Muž vyslovil , co ho na srdci tížilo už celé týdny.

7. kapitola

Fri, 01 Jun 2007 22:41:54 +0200

Předtím byla Kate v bezvědomí, ale teď ji potřebovali. Protože byla slabá, vzala si raději lehčí práci.
Musela vyklidit a roztřídit Lupinovu pracovnu. Všechno bylo pečlivě uklizeno. Všude byly samé detektory černé magie. Nejvíce ji zaujala kniha položená na psacím stote.Když ji otevřela, zjistila, že je to kronika. Kronika řádu. Nevěděla, že je nějaká kronika řádu. Pamatovala si jak se před třemi roky členové za bouřlivé porady dohodli, že kvůli špehům žádná kronika ani plány nebudou. Hlavní otázka: ,,Proč psal Remus Lupin i přes zákaz řádu kroniku?"
*****
Po večeři se vrátila do Lupinovy pracovny. U večeře se ptala na kroniku.
Nikdo o ní neslyšel. Vzala si kroniku do pokoje, aby si mohla pročíst
zápisy. Byla to nudná práce. Byla to pouze shrnutá fakta a domněnky.
Už se jí zavíraly oči. Uvažovala, že si to dočte zítra. Když ji náhle
probudila jediná věta:

,,Jestli někdo najde tuto kroniku a v ní má slova, ať ji odevzdá Davidu McCartnymu."

Před touto větou byly napsány domněnky, že ho brzy zabijí. Byl to poslední zápis do kroniky.

,,Kdo je David McCartny? Chtěl poukázat na vraha nebo na někoho, kdo nám pomůže?"

6. kapitola

Fri, 01 Jun 2007 22:41:30 +0200

I když byl Remus Lupin nešťastný, když psal kronické slova, stalo
se. V nedělním ránu dostali v řádu dopis. To nedělní deštivé ráno
neneslo nic dobrého. Ten dopis, pln smutku ,patřil Kate. Nikdo jiný
ten dopis nikdy neviděl a snad jen odezírač ze rtů by mohl přečíst,
co vpsáno bylo do duše a do rtů. Po přečtení Kate upadla do
hlubokého bezvědomí. I když se v noci na půl probouzela, šeptala ty
zrádné slova. V její paměti se dochovala jen tři slova. Smrt, láska,
Tom. Jen ona věděla jak se vzájemně propojují. Probudila se až po
třech dnech. Hned následujícího rána k tomu došlo . V pravé poledne
se ozvala rána. Dole se strhla zuřivá bitva.

*******

Tom zatřásl hlavou. Pomalu otevřel oči. Vůbec na nic si nemohl spomenout.
Seděl v jeskyni. Kolem byl cítit pach soli. Je tedy u moře. Chtěl vstát, ale byl
přivázaný. Ohlédl se a zjisil že je za ním prostorná trhlina a za ní jezero.
Takové opuštěné místa se mu vždy moc líbila, ale teď se cítil nějak divně.
To zlověstné ticho se mu vůbec nezdálo. Najednou se začalo ozývat
divné tichounké šplouchání. Chvilku se zaposlouchal. Šouravé kroky...
Ale než se stačil otočit, ucítil na krku ledové ruce. Byly jich stovky. A ten
dech. Došlo mu kdo jsou ti tvorové za ním. Už je mnohokrát viděl.....
Cítil, že za chvíli bude mezi nimi. Byl na ně strašný pohled. Ty bledé ruce.
Všude samí neživý.

*****

Když Harry prohledával mrtvé, hledal pouze dva muže. Ale ani jeden už tu nebyl.
Sírius i Brumbál se objetovali, aby zachránili ostatní. Neplánovaně si sebou vzali ještě
někoho. To Remus lupin s nimi odešel.....